Listopad 2013

Arghtrdrgerhbhgthghrtjhtexth

26. listopadu 2013 v 1:32 Diary
Myslí si, že to používám jako výmluvu. Nevěří mi. Nemůžu tam chodit. Zase na mě kvůli tomu řvala. Jenom jsem tam seděla a poslouchala jí. Přidělávám problémy, má pravdu. Je mi to líto. Je mi líto, že nejsem dobrá dcera. Je mi líto, že nejsem v ničem dobrá, je mi líto, že nejsem hezká, je mi líto, že nedokážu chodit do školy, je mi líto, že všechno jenom pokazím, všechno zhoršuju, je mi to všechno kurva líto. Neměla jsem se narodit. Proč jsem tady? Nemá to smysl. Je zábavný sledovat, jak se sama ničím? Měla jsem pocit, že bych to mohla vydržet aspoň tejden. Jeden zasranej tejden bez blbýho říznutí. Pletla jsem se. Bude to takhle pořád? A co v budoucnu? Nebude ze mě ani feťačka, protože na to nebudu mít prachy. Budu to jenom já a všechny ostrý předměty, který najdu. Dokud to neukončím. A je to moje chyba. Moje zasraná chyba. Chyba byla už jenom to, že jsem se narodila. A největší chyla bylo to, že jsem tenkrát pod to metro neskočila. Víte, co je vtipný? Že otci dneska bylo líto, že na mě matka řve. A to ani neví o sociální fobii. Mohl by se k matce prostě přidat a já bych se mu nedivila. Ale jemu to bylo líto, zatímco matka, která o SF ví a měla by chápat, že to pro mě kurva není jednoduchý, mi to pořád omlacuje o držku. Nechci o tom otci říkat, nechci mu přidělávat starosti, má jich dost. Já jenom chci znát někoho, kdo mi řekne, že to chápe, a bude to myslet vážně. Vím, že jsem k ničemu. Zklamala jsem sama sebe.

pillssssssss

11. listopadu 2013 v 1:25 Diary
60 prášků. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych je všechny prostě spolykala. Cvokařka mi zvýšila dávkování, možná jsem to od začátku neměla brát, jsem si jistá, že 90 by jich stačilo. KIaždý ráno, když vysypávám prášek z lahvičky, mám chuť si je do ruky vysypat všechny a prostě to ukončit. Proč jsem vůbec tady? Nemusím tu bejt. Musím jen sebrat odvahu. Držte mi palce, aby se to podařilo.

worthless shit.

2. listopadu 2013 v 0:47 Diary
Nezlepšuje se to. Ty prášky prostě nezabíraj, pořád jsem ta stejná rozbitá sračka. Jsem za to ráda. Asi fakt nejsem normální. Jak můžu bejt ráda za to, že jsem plná smutku a strachu, ale zároveň si připadám úplně prázdná? Možná proto, že vím, že to je všechno, co mám. Je to příjemný. Neumím to vysvětlit, prostě jsem si na to zvykla, moje nálada je to, co mě nikdy neopouští, změnila mě. Změnila mě tak, že nic jinýho nepotřebuju. Potřebuju jenom sebe; sebe a svojí "smutnou prázdnotu". Samota mi začala vyhovovat, nikam jsem si dlouho nevyrazila, až na neděli. V neděli jsem byla se sestrou a jejím přítelem v kině. Jsem perfektní křen. Měla jsem strach, celej den. Strach, že se něco pokazí. Trochu jsem měla pocit, jako by mi hrozilo nebezpečí, když jsme jeli metrem, když jsme procházeli mezi lidmi. Zajímalo by mě, jaký by to bylo bez sociální fobie. Začali se hádat; vždycky jsem jako houba, která nasákne emoce ostatních. Nezajímá mě, jak se ostatní cítí. Nechci to vědět. Nechci vědět, jak to bolí. Nechci, abych se kvůli ostatním lidem cejtila ještě hůř. Mám ráda svoje pocity. Jsem na ně zvyklá. Ostatní nezvládám.
Docela chápu, proč se nikdo nesnaží mě pochopit. Všichni říkají ,,Já ti rozumím," ale popravdě, nemaj ani tušení. Nechtěj to chápat. Nechtěj to brát vážně. Nechtěj se nechat zatěžovat něčím tak zbytečným, jako jsem já. Jsem nic. Nejsem ani ten člověk, kterýho někdo bere jako tu "druhou volbu", nebo třetí, když něco nevyjde s tou první. Nejsem žádná volba. Nikomu se nedivím. Taky bych sebe nezvolila. K čemu je, že uvnitř jsem skvělej člověk, když mi to můj strach nedovolí ukázat? Nikdo nevidí pod ten tlustej hnusnej obal. Nikdo se o to ani nepokusí.
Měli jste někdy špatnej pocit z toho, že o vás někdo řekne něco hezkýho? Chtělo se vám někdy brečet, když vám někdo napsal, že jste krásní, protože jste věděli, že to není pravda? Nikdo, kdo mě zná osobně, mi to nikdy neřekl. Řeknou to ti, co vidí jen to internetový já. To hezký, dobře píšící já. Každá lichotka akorát způsobuje, že se cítím hůř, protože mi připomíná, jaká bych chtěla bejt, a jaká opravdu jsem.

Někdo by mě opravdu měl zabít.