numb

6. září 2013 v 21:01 |  Diary
Potřebuju napsat strašně moc věcí, ale vůbec nevím jak. Připadám si jako idiot. Ne jenom proto, že se neumím nějak kvalitně a inteligentně vymáčknout. Celá moje existence je čistě idiotská, všechno, co udělám, stojí za hovno a po všem, co řeknu, mi moje vlastní mysl omlacuje o držku, že vůbec něco říkám. Idiotský je i to, že ze strachu z toho, že všechno poseru ještě víc, se nikdy nedokážu rozhodnout a nakonec od všeho jenom utíkám, takže si pořád žiju svůj nezáživnej, prázdnej život. Já nežiju, já jenom dejchám. Jenže když je náhodou den, kdy by se dalo říct, že "žiju", připadá mi to stejný, jako všechny ostatní dny. Nic z "žití" ve mně nevyvolá jinej pocit, než "aha, teď by mě to asi mělo bavit, teď bych zas měla bejt ráda, že tuhle a tamtu osobu vidím, a pak bych se asi měla těšit na tohle a tamhleto; je mi to jedno, chci do svýho pokoje, chci spát". Občas jsou dny, kdy cítím emoce, a nedokážu je zvládat, protože vždycky přijdou tak rychle, po všech těch dnech bez emocí. I když nic necítím, jsem schopná se smát bez předstírání, ale zároveň se moje nálada nikdy nemění, pořád je to jenom nějaká dlouhá čára uprostřed ničeho, nechápu to. I když jsem s někým, směju se a mluvím o různých píčovinách, uvnitř mě se nic nemění. Nemůžu vlastně říct, že necítím nic, protože z neustálý emoční otupělosti se nakonec cítím smutně, ale zároveň si nejsem jistá, jestli se tak opravdu cítím; je to jako bych ve svojí hlavě měla malinkou kurevsky smutnou část, která se mi pořád snaží připomenout, ale ten znecitlivěnej zbytek ji jenom ušlapává a popírá její existenci. A pak, bum - emoce se zapnou, a já najednou cítím takovej smutek, zklamání, vztek a strach, že bych nejradši jen seděla v koutě a brečela, dokud se zase nevypnou. Nevím, co to je, proč se to takhle střídá. Celou dobu se jenom soustředím na fyzickou bolest a hlad - když necítím emoce, cítím aspoň tohle. Když je těch emocí moc, fyzická bolest je na chvilku posune do pozadí.

Nemůžu jíst, jsem tlustá. Neříkám to jen tak. Prostě jsem. Vidím to já i všichni ostatní. Jsem hnusná. Pořád v hlavě slyším všechny ty hlasy lidí, kteří to řekli, a nemůžu je dostat ven. Mají pravdu. Je mi jedno, co si myslí oni. Jde jen o to, že bych nejradši utekla z vlastního těla, hnusí se mi. Už jako malá jsem viděla, že nejsem jako ostatní, ty dokonalý usměvavý děti, všemi lidmi oblíbený. Nemuseli mi to připomínat. Většina lidí si myslí, že je píčovina se trápit kvůli vzhledu. Taky, že je. Dokud nejste tak odporní, že to vaše okolí nemůže ignorovat, a pořád dokola vám jen opakuje to, co sami vidíte každý ráno v zrcadle - "Jsi hnusná." Nechci ani chodit ven. Nechci, aby na mě někdo čuměl. Nechci slyšet ten posměch. Nechci být do konce života v tomhle těle.

A nakonec, známý kecy - nikdo to nechápe, protože to chápat nechce. Pro nikoho nejsem tak důležitá. Ptají se. "Jak se máš?" "Co se děje?" Ale i když se rozhodnu k nim být upřímná a říct aspoň část toho, co se děje, oni se chovají, jako bych to neřekla. Nevědí, co mají odpovědět, a já to chápu, ale zároveň lituju toho, že jsem jim to řekla. Nepotřebuju, aby mi dávali rady, říkali mi, že všechno bude dobrý, nebo mě litovali. Já jen chci, aby to respektovali. Aby mě netahali do nákupních center, do klubů, nebo mezi svoje přátele, když jsem jim už jednou řekla, že mám strach z chození mezi lidi. Aby si ze mě nedělali srandu, nerejpali a nekoukali se na mě udiveně, když řeknu, že něco prostě nemůžu - neříkám tím, že jen nechci; říkám tím, že jestli mě do toho donutí, zničí mě to ještě víc. A aby moje jizvy přestali brát jako nějakej zvláštní obrázek, kterej někdo z nudy nakreslil. Potřebuju se s nimi naučit žít, ale takhle to nikdy nedokážu, protože mi lidi okolo mě pořád připomínají, že tam jsou a proč tam jsou. Nechci celej život nosit dlouhý rukávy. Nesnášim je.

Btw, opravdu potřebuju IVP. Nemůžu chodit do školy, prostě to nezvládám. Nemůžu ani odpovědět na matky otázku "Co škola?" aniž by se mi chtělo začít mlátit hlavou do zdi a řvát.

Btw2, mám teď tumblr, občas tam něco dávám, tak kdyby to někoho zajímalo.. http://monophilia.tumblr.com/
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AliceFromWonderland AliceFromWonderland | 20. září 2013 v 19:17 | Reagovat

Wow. Jiný slovo mě nenapadá.  Máš úžasnej názor na svět a  tvoje články mluví za vše.   Je skvělý vědět, že ještě existujou blogerky, který   jsou naprosto normální a  píšou o něčem.  V  těch článkách se úplně nacházím. Jsi dokonalá :3 :)

2 Kateřina Kateřina | Web | 21. září 2013 v 4:13 | Reagovat

[1]: Děkuju. :-)

3 Markét Markét | Web | 30. září 2013 v 17:30 | Reagovat

Každý, kdo ti řekl, že jsi hnusná si zaslouží kopanec do hlavy, protože asi není v pořádku.
Co se týče chození mezi lidi, to znám. Nerada chodím i mezi mé příbuzné, i když o mě moc velký zájem neprojevují, takže to je celkem jedno.
Ono vlastně jde o to, že se musíš naučit ignorovat názory ostatních na tebe. Teď spíš myslím ty negativní názory. To, že vypadáš jinak než ostatní ještě neznamená, že je s tebou něco v nepořádku. (Nemyslím to nijak negativně) Prostě v dnešní době, když by mi někdo řekl, že jsem divná a podobně, brala bych to jako kompliment, protože v dnešní době, vypadat jinak než ostatní je něco jako zázrak nebo jak bych to popsala.. (Popisování není moje silná stránka)
Co se týče jizev, mám je taky. Sice jsou to jen vybledlé jizvy, ale jsou tam a neuvěřitelně mě štvou. Ale s tím už prostě nic neudělám.
Ke škole.. na budovu jako takovou jsem si už zvykla, na mou třídu také, ale s nikým se tak nějak nebavím. Prostě, nikdy mi nešlo hledat si přátele, mám asi dvě kamarádky, kterým říkám všechno a prostě přijít mezi cizí lidi a okamžitě si najít "bff forever" mi vážně dělá problém. Ale upřímně, radši budu sama než s někým, kdo předstírá, že mu na mě záleží.
Asi to bude trochu od věci, za to se omlouvám, ale chtěla jsem něco napsat. Píšeš skvěle a názory máš taky skvělé:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama