Září 2013

friends?

21. září 2013 v 4:05 Diary
Tohle bude krátký.
Měli jste někdy pocit, že vy vlastně nejste vy? Asi takovej pocit, jako by vás ovládal někdo jinej, rozhodoval za vás, choval se tak, jak byste se vy nikdy nechovali, myslel za vás, odkopával lidi, který máte rádi, ničil váš život, nebo aspoň jeho část, a vy jste to mohli jenom sledovat. Je to ještě horší, když si uvědomím, že tu neni nikdo, kdo by to za mě dělal. Jsem to já. To já dělám rozhodnutí, který mi zničej budoucnost, já se chovám tak, že mi brzo nikdo nezůstane, to já si pořád myslím, že moji přátelé nejsou mými přáteli, pomalu je od sebe odháním a způsobuju, že se cítím pořád hůř a hůř. Myslím tím - moje emoce jako by pořád slábly, dokonce i lidi, na kterých mi záleželo, mi teď jsou skoro ukradení, a o to je to horší. Jsem naštvaná sama na sebe, nemůžu to bejt já. Jednoho dne tohle skončí, můj mozek se opraví a já si uvědomím, co to já, který nebylo mnou, vlastně udělalo. Budu sama, lidi to se mnou vzdaj - vždyť kdo by zůstával s člověkem, kterýho nikdo a nic nezajímá, kdo by to vůbec chápal? Chtěla bych napsat, že si vážím svých přátel, mám je ráda a vím, že oni mě taky, a myslet to vážně, ale jedna moje část mě přesvědčuje, že pro ně nic neznamenám, nejsou to moji přátelé, používají mě jen jako náhradu, když zrovna nikoho nemají; třeba by si ani nikdy nevšimli, kdybych zmizela. Na jednu stranu bych se zabila za to, že tohle píšu a možná je tím zraňuju, na druhou stranu mi něco v hlavě říká "Zraňovat je? Ty? Hahahahaha, jsi jim ukradená," a já mám pocit, že tomu věřím.
CO. TO. KURVA. JE.

numb

6. září 2013 v 21:01 Diary
Potřebuju napsat strašně moc věcí, ale vůbec nevím jak. Připadám si jako idiot. Ne jenom proto, že se neumím nějak kvalitně a inteligentně vymáčknout. Celá moje existence je čistě idiotská, všechno, co udělám, stojí za hovno a po všem, co řeknu, mi moje vlastní mysl omlacuje o držku, že vůbec něco říkám. Idiotský je i to, že ze strachu z toho, že všechno poseru ještě víc, se nikdy nedokážu rozhodnout a nakonec od všeho jenom utíkám, takže si pořád žiju svůj nezáživnej, prázdnej život. Já nežiju, já jenom dejchám. Jenže když je náhodou den, kdy by se dalo říct, že "žiju", připadá mi to stejný, jako všechny ostatní dny. Nic z "žití" ve mně nevyvolá jinej pocit, než "aha, teď by mě to asi mělo bavit, teď bych zas měla bejt ráda, že tuhle a tamtu osobu vidím, a pak bych se asi měla těšit na tohle a tamhleto; je mi to jedno, chci do svýho pokoje, chci spát". Občas jsou dny, kdy cítím emoce, a nedokážu je zvládat, protože vždycky přijdou tak rychle, po všech těch dnech bez emocí. I když nic necítím, jsem schopná se smát bez předstírání, ale zároveň se moje nálada nikdy nemění, pořád je to jenom nějaká dlouhá čára uprostřed ničeho, nechápu to. I když jsem s někým, směju se a mluvím o různých píčovinách, uvnitř mě se nic nemění. Nemůžu vlastně říct, že necítím nic, protože z neustálý emoční otupělosti se nakonec cítím smutně, ale zároveň si nejsem jistá, jestli se tak opravdu cítím; je to jako bych ve svojí hlavě měla malinkou kurevsky smutnou část, která se mi pořád snaží připomenout, ale ten znecitlivěnej zbytek ji jenom ušlapává a popírá její existenci. A pak, bum - emoce se zapnou, a já najednou cítím takovej smutek, zklamání, vztek a strach, že bych nejradši jen seděla v koutě a brečela, dokud se zase nevypnou. Nevím, co to je, proč se to takhle střídá. Celou dobu se jenom soustředím na fyzickou bolest a hlad - když necítím emoce, cítím aspoň tohle. Když je těch emocí moc, fyzická bolest je na chvilku posune do pozadí.

Nemůžu jíst, jsem tlustá. Neříkám to jen tak. Prostě jsem. Vidím to já i všichni ostatní. Jsem hnusná. Pořád v hlavě slyším všechny ty hlasy lidí, kteří to řekli, a nemůžu je dostat ven. Mají pravdu. Je mi jedno, co si myslí oni. Jde jen o to, že bych nejradši utekla z vlastního těla, hnusí se mi. Už jako malá jsem viděla, že nejsem jako ostatní, ty dokonalý usměvavý děti, všemi lidmi oblíbený. Nemuseli mi to připomínat. Většina lidí si myslí, že je píčovina se trápit kvůli vzhledu. Taky, že je. Dokud nejste tak odporní, že to vaše okolí nemůže ignorovat, a pořád dokola vám jen opakuje to, co sami vidíte každý ráno v zrcadle - "Jsi hnusná." Nechci ani chodit ven. Nechci, aby na mě někdo čuměl. Nechci slyšet ten posměch. Nechci být do konce života v tomhle těle.

A nakonec, známý kecy - nikdo to nechápe, protože to chápat nechce. Pro nikoho nejsem tak důležitá. Ptají se. "Jak se máš?" "Co se děje?" Ale i když se rozhodnu k nim být upřímná a říct aspoň část toho, co se děje, oni se chovají, jako bych to neřekla. Nevědí, co mají odpovědět, a já to chápu, ale zároveň lituju toho, že jsem jim to řekla. Nepotřebuju, aby mi dávali rady, říkali mi, že všechno bude dobrý, nebo mě litovali. Já jen chci, aby to respektovali. Aby mě netahali do nákupních center, do klubů, nebo mezi svoje přátele, když jsem jim už jednou řekla, že mám strach z chození mezi lidi. Aby si ze mě nedělali srandu, nerejpali a nekoukali se na mě udiveně, když řeknu, že něco prostě nemůžu - neříkám tím, že jen nechci; říkám tím, že jestli mě do toho donutí, zničí mě to ještě víc. A aby moje jizvy přestali brát jako nějakej zvláštní obrázek, kterej někdo z nudy nakreslil. Potřebuju se s nimi naučit žít, ale takhle to nikdy nedokážu, protože mi lidi okolo mě pořád připomínají, že tam jsou a proč tam jsou. Nechci celej život nosit dlouhý rukávy. Nesnášim je.

Btw, opravdu potřebuju IVP. Nemůžu chodit do školy, prostě to nezvládám. Nemůžu ani odpovědět na matky otázku "Co škola?" aniž by se mi chtělo začít mlátit hlavou do zdi a řvát.

Btw2, mám teď tumblr, občas tam něco dávám, tak kdyby to někoho zajímalo.. http://monophilia.tumblr.com/