Asi mi je všechno jedno. Všechno, co se týká mě. Je mi jedno, že mám jizvy, je mi jedno, že se ničím práškama, je mi jedno, že pravděpodobně skončím pod mostem a sama, když nebudu mít koule na to, abych to skončila. Fakt, je mi to u prdele. Kdykoliv to můžu přece ukončit. Jestli se to fakt posere ještě víc, smrt mě stejně přestane děsit. Hop, bungee jumping bez lana, třeba. Mimochodem, právě mám lepší náladu. Škoda, že za to můžou tak nepěkný věci. Ne, vlastně jsou pěkný. Chlast, drogy, prášky, cokoliv. Jsou to pěkný věci, jenom záleží na tom, jakým způsobem nad tím přemýšlíte.
Mimochodem, sebelítost je blbá věc, ale je mi občas do breku, když si uvědomím, co chci, co mám a co nemám. Nenapíšu "co bych mohla mít". Protože tu zkrátka ani nejsou příležitosti, šance.
Já a můj život jsme se nepovedli tak moc, až je to vtipný. Nevím, proč mám ve zvyku se ve svojí lepší náladě smát věcem, který nejsou vůbec k smíchu. Teda, jsou. Nebo ne. Možná je to smích ze zoufalosti, kdo ví. Nejde to od srdce. Je to jenom zvuk, kterej mi vychází z držky. Bez emocí, bez důvodu. Znáte to. Lol, neznáte. Zasmějme se slzám, zasmějme se umírajícím blízkým, zasmějme se krvi na podlaze, zasmějme se člověku klečícímu a plačícímu v koutě, zasmějme se 70mg heroinu, zasmějme se klaunovi smývajícímu svůj úsměv, zasmějme se tomu, co pomalu ničí naši osobnost, zasmějme se sebedestruktivní mysli jedný zbytečný existence, smích je přece fajn..






rozumím ti.. ani nevíš jak. jsme na tom skoro stejně. zkus nějakýho psychologa..nemyslím to špatně..mám to vyzkoušený a i když hodně moc málo,tak to pomůže..