Květen 2013

Eat them all.

29. května 2013 v 23:11 Diary
Zamačkávám si oči, nebo možná slzy, a sleduju, jak se černá prázdnota pomalu rozpadá a odkrývá zlatou oblohu s barevnými hvězdami - a já se usmívám, i přes to, že mi tečou slzy z očí. Připomíná mi to dětství. Často jsem si zamačkávala oči, když jsem nemohla spát. Na chvilku se mi vrací ten pocit, že je všechno v pořádku. Že všechno bude v pořádku. Pocit naivního dítěte, který neví, co ho čeká. Vzpomínám si, jak jsem seděla vedle babičky a ta mi na čtverečkovaný papír kreslila malinký fialky. Je to drobnost, jen střípek dnu, kterej se zaryje do paměti. Promítá se mi to v hlavě, jako hromada fotografií. Chybí mi. Nechci přijít ještě o otce. Po tolika letech ho zase začínám mít ráda. Nikdy jsem si neuvědomila, jak si byli podobní. Tolik mi ji připomíná.. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem mu podobná já. Mrzí mě, že jsem se vždycky zajímala jen o to, jakej je, místo toho, proč takovej je. A teď ani nevím, kolik času nám zbývá. Měsíce, roky, deset let, dvacet.. Vypadávají mu vlasy. Každej den na něj koukám, je to horší, chce se mi z toho brečet, ještě nedávno vypadal tak v pohodě, měl hustý černý vlasy. Má najednou smutný oči. Nevím, jestli je tak vidím jen já, nebo i ostatní. Už několik měsíců nejedl normální jídlo. Má jen hadičky. Nesedí s náma u stolu. Naschvál odejde, když jíme oběd nebo večeři. Včera byl na poslední velký chemoterapii před operací. Neví, co ho čeká. Neví, že 95% lidí s tímhle druhem rakoviny nepřežije dalších 5 let. Pořád doufám, že to není pravda.
Dřív kreslil. Přenášel na papír svoje pocity ve špatných časech. Ukazoval mi svoje kresby, jednu mi dal, pověsím si ji do pokoje.
Chtěla bych věřit tomu, že všechno bude v pohodě. Ale já to už neumím. Nevím, co bude. Jen vím, že už nikdy nebudeme jako dřív.

Self-destruction.

23. května 2013 v 23:50 Diary
Asi mi je všechno jedno. Všechno, co se týká mě. Je mi jedno, že mám jizvy, je mi jedno, že se ničím práškama, je mi jedno, že pravděpodobně skončím pod mostem a sama, když nebudu mít koule na to, abych to skončila. Fakt, je mi to u prdele. Kdykoliv to můžu přece ukončit. Jestli se to fakt posere ještě víc, smrt mě stejně přestane děsit. Hop, bungee jumping bez lana, třeba. Mimochodem, právě mám lepší náladu. Škoda, že za to můžou tak nepěkný věci. Ne, vlastně jsou pěkný. Chlast, drogy, prášky, cokoliv. Jsou to pěkný věci, jenom záleží na tom, jakým způsobem nad tím přemýšlíte.
Mimochodem, sebelítost je blbá věc, ale je mi občas do breku, když si uvědomím, co chci, co mám a co nemám. Nenapíšu "co bych mohla mít". Protože tu zkrátka ani nejsou příležitosti, šance.
Já a můj život jsme se nepovedli tak moc, až je to vtipný. Nevím, proč mám ve zvyku se ve svojí lepší náladě smát věcem, který nejsou vůbec k smíchu. Teda, jsou. Nebo ne. Možná je to smích ze zoufalosti, kdo ví. Nejde to od srdce. Je to jenom zvuk, kterej mi vychází z držky. Bez emocí, bez důvodu. Znáte to. Lol, neznáte. Zasmějme se slzám, zasmějme se umírajícím blízkým, zasmějme se krvi na podlaze, zasmějme se člověku klečícímu a plačícímu v koutě, zasmějme se 70mg heroinu, zasmějme se klaunovi smývajícímu svůj úsměv, zasmějme se tomu, co pomalu ničí naši osobnost, zasmějme se sebedestruktivní mysli jedný zbytečný existence, smích je přece fajn..

X, Y a Z.

15. května 2013 v 23:02 Diary
Sedím opřená o chladnou zeď na svym červenym prostěradlu, vedle mě leží velkej medvěd, kterej pořád nemá jméno. V levý ruce mám víno, je to dobrej kámoš, když tu nikdo jinej neni. Ne, že bych neměla přátele. Vím, že tu někoho mám. Jen.. ne tady. U sebe. Nemám u sebe vlastně nikdy nikoho, kdo by něco chápal, když ho zrovna potřebuju. Nemám ráda lidi. Ne, nesnáším je. A stejně vím, že je někdy potřebuju. Jsem ráda, že mám jednoho člověka, kterej se o mě zajímá. Děkuju. Je hezký, jak si z melounu děláš Tetris a jak si češeš vlasy všude, kde vidíš svůj odraz.
Zejtra jdu do školy. Vím, že zase po probuzení budu brečet, i když nechci. Probudím se, to mě sere. Nejde jen o školu, je to vlastně můj nejmenší problém. Když spím, nemyslím na všechny ty špatný věci. Chci spát navždy. Nechci přijít o ty, který mám ráda. Nechápu, proč oni, proč teď.. Čekám, kdy se to zastaví. Pokaždý si říkám, že už se toho posralo dost, že už to musí skončit, ale všechno se to sere dál.
,,Pray your life was just a dream," část textu mojí oblíbený písničky. Připadám si jako rozdělená na dvě části. Pojmenujme je třeba X a Y. X se pokouší o sebedestrukci a Y to sere, ale odmítá s tím cokoliv udělat. Asi ví, že to je v pohodě. Y stejně doufá, že se to X podaří. Jen se bojí, srab. Možná je tu ještě Z, který má rádo X. Z by asi chtělo zabít Y. X a Z, dvě třetiny mě, se chtěj zničit. Držte jim palce, dělaj dobrou věc.