Už zase dvě hodiny sedim a z očí mi těčou slzy. Koukám na zaschlou krev na svojí ruce, ty rány jsou pořád hlubší a hlubší. Nevim, proč nedokážu přestat. Nevim, proč se cejtim takhle. Chci, aby to už skončilo. Nechci usnout, protože nechci znovu zažít ten pocit po probuzení. Ten pocit absolutní prázdnoty a beznaděje. Chci usnout a už se neprobudit. Chci mít odvahu k tomu, abych to skončila. Vy si plánujete budoucnost, chcete bejt úspěšní a bohatí. Já žádnou budoucnost nechci. V budoucnu chci bejt jenom trochou popela, na kterej všichni zapomněli. Snaží se někdo pochopit, jaký to je? Milionkrát horší, než pocit z čerstvýho rozchodu nebo smrti blízký osoby. Tahle bolest se totiž zvětšuje a postupně se část změní na mlhu, která vás otupí tak, že necejtíte nic jinýho, než bolest. Přestanete mít radost ze všeho, co jste dřív měli rádi. Přestane vás všechno bavit. A i když se budete smát, bolest nezmizí. Nepomůže vám ani přítomnost osoby, kterou máte rádi. Ztratíte veškerou víru v lepší časy. Nechci vaší lítost. Chci jenom, aby tu byl někdo, kdo to pochopí. Možná chci, aby osoby, na kterejch mi záleží, pochopily, proč jsem občas tak nepříjemná, proč se už nevídáme tak často, jako dřív, proč se s nima nechci jít nikam "bavit". Když se směju, je mi později ještě hůř. Jako bych neměla právo se smát..
Btw, kdyby jste měli pilulku, která vás zabije rychle a bezbolestně, vzali byste si ji?






Proč svůj stav nepojmenuješ? Z toho, co píšeš (pokud je to pravda, což předpokládám, že je) by se dalo usoudit, že máš major depressive disorder. Proč tomu říkáš "celoroční podzimní deprese"?
Tyhle pocity nejsou "normální". Potřebovala by ses léčit, sezení s psychoterapeutem, kterému důvěřuješ a nejspíš i AD.
A pilulku bych si nevzala. Už ne.