Představte si tu tenkou čáru oddělující realitu od představ, snů a lží, který jsem si sama řekla. Moje čára se vytrácí. Moje mysl požírá realitu. Automaticky zaháním myšlenku, že to, co se děje, je realita. Pochybuju o tom, ale je pro mě přitom tak snadný uvěřit tomu, že tohle se neděje. Tak, jako jsem si před lety nakecala, že mi je fajn, a nakonec tomu na chvilku věřila, teď věřím tomu, že realita není realitou. Že se mi to zdá. Jsem mrtvá. Jsem? Jo, asi jo. Jako bych sledovala život někoho jinýho. Představte si, že vám někdo zavolá a řekne, že vám shořel dům. Ta myšlenka vás vyděsí natolik, že to ve svojí hlavě popřete, odmítnete tomu uvěřit. Těžko dokážu popsat to, jak mi je. Těžko dokážu říct, proč to píšu. Asi je toho moc. Stává se ze mě blázen? Měla bych chodit do školy. Měla bych se učit, budu to potřebovat do budoucnosti. Budoucnost. V mojí hlavě neexistuje. Upnula jsem se k myšlence, že žádná budoucnost nebude. Stejně jsem mrtvá. Je jen otázka času, kdy budu opravdu úplně mrtvá. Stojím za sklem. Já. A vidím sebe, svůj život, svoje rodiče a přátele. Vidím, jak jsme rozbití. A nemůžu nic udělat. To jediný, co je reálný, je obrovská díra ve mně.
Dřív jsem často mívala různý opakující se sny. Všechny ale byly o tom samém - něco nedokážu. Bezmoc. Cokoliv, o co jsem se v nich pokusila, zkrátka nešlo. Všechno se vzdalovalo, já se nemohla pohnout. Tyhle sny mi připomínají to, co vidím za sklem. Myslíte si, že sny předpovídají budoucnost?






bezmoc znám a moc dobře..je to to nejhorší..