Duben 2013

No tomorrow, no tomorrow..

15. dubna 2013 v 1:26 Diary
Už zase dvě hodiny sedim a z očí mi těčou slzy. Koukám na zaschlou krev na svojí ruce, ty rány jsou pořád hlubší a hlubší. Nevim, proč nedokážu přestat. Nevim, proč se cejtim takhle. Chci, aby to už skončilo. Nechci usnout, protože nechci znovu zažít ten pocit po probuzení. Ten pocit absolutní prázdnoty a beznaděje. Chci usnout a už se neprobudit. Chci mít odvahu k tomu, abych to skončila. Vy si plánujete budoucnost, chcete bejt úspěšní a bohatí. Já žádnou budoucnost nechci. V budoucnu chci bejt jenom trochou popela, na kterej všichni zapomněli. Snaží se někdo pochopit, jaký to je? Milionkrát horší, než pocit z čerstvýho rozchodu nebo smrti blízký osoby. Tahle bolest se totiž zvětšuje a postupně se část změní na mlhu, která vás otupí tak, že necejtíte nic jinýho, než bolest. Přestanete mít radost ze všeho, co jste dřív měli rádi. Přestane vás všechno bavit. A i když se budete smát, bolest nezmizí. Nepomůže vám ani přítomnost osoby, kterou máte rádi. Ztratíte veškerou víru v lepší časy. Nechci vaší lítost. Chci jenom, aby tu byl někdo, kdo to pochopí. Možná chci, aby osoby, na kterejch mi záleží, pochopily, proč jsem občas tak nepříjemná, proč se už nevídáme tak často, jako dřív, proč se s nima nechci jít nikam "bavit". Když se směju, je mi později ještě hůř. Jako bych neměla právo se smát..
Btw, kdyby jste měli pilulku, která vás zabije rychle a bezbolestně, vzali byste si ji?

Zastavování se v cestě.

9. dubna 2013 v 21:23 Words of anger.
To si takhle už pěkně přednasratí spolu s davem lidí vystupujete na konečný z autobusu, sunete se dál s jejich mravenčím krokem a najednou se před váma zastaví důchodkyně zabírající půlku chodníku, protože si nutně potřebuje pohrabat v kabelce. To naprosto chápu, taky to často dělám. Ale zaparkuju se před tím někde vedle, třeba na kraji chodníku. Když totiž lidi pospíchaj a vy se jim takhle zastavíte přímo před nohama, riskujete svoje zdraví. Riskujete ho ještě víc, když se zastavíte před mýma nohama. Kdo chce rozšlapat botou procpanou ocelí? S radostí to udělám. Zajímalo by mě, čím kurva přemejšlej. Jestli teda vůbec přemejšlej. Opravdu maj pocit, že má každej chuť je v tom davu obcházet? Opravdu si myslej, že je má někdo chuť obcházet, i když nejsou v davu? Je to jedno. V obou případech je to nechutná bezohlednost a debilita. Ještě víc mě dokáže nasrat, když támhle na Kamenický procházím těma hnusnejma posranejma ulicema a přímo v prostředku stojí bába takovejch rozměrů, že se nedá z žádný strany obejít a nejlepší bude jí přeskočit, a přitom nechává svýho zasranýho zakrslýho čokla srát na ten zasranej chodník, pak se na vás otočí, dementně se usměje, ještě chvilku stojí a pak teda odejde, když zavrčíte "s dovolením". Bordel po svym čoklovi tam samozřejmě nechá ležet. Mám chuť si sehnat kriplkáru, zastavit se se svym přerostlym Salašníkem v nejrušnější hodině na Václaváku na chodníku, nechat ho tam vesele posrávat půlku Václaváku, postavit si tam slunečník a rozkládací stůl a udělat si piknik a přitom se s novinama v rukách na obcházející usmívat tím dementním úsměvem říkajícím "Ale kampak spěcháte? Vždyť je takovej krásnej den," aby pochopili, jak kurevsky debilní jsou. Ne, já nejsem tak líná, abych nemohla udělat ty 2 kroky navíc a obejít je. Ale proč bych měla? Kdybych se nebála průseru, s radostí je "omylem" srazím na zem, protože "Jé, pardon, nečekala jsem, že se zastavíte uprostřed chodníku." Důchodci maj prostě takovou hromadu času, nechoděj nasraný do práce a pak ještě nasranější z práce, nebo školy, a asi zapomínaj, že takový lidi pořád existujou. Ale dobrá, na důchodce si zvykám. Ale posráníhodný je, když se před váma zastaví blonďatá píča, z poloviny v leopardích hadrech, z poloviny v zebrovaných a krafe si s druhou píčou do svýho píčovskýho třpytivýho mobilu, přitom rozhazuje rukama a pak na vás kroutí držkou, když jí tu ruku málem (málem :-( ) urvete. Lidi si zkrátka myslej, že se z nich svět posere. Svět viděj jako "já a dalších pár lidí". Ale ono je to prostě sedm miliard lidí. Sedm miliard nasranejch, unavenejch, nervózních lidí, který by tyhle zastavovače s radostí zabili, kdyby to nebylo trestný. Může se to zdát jako drobnost, ale i tak vám to zkazí takovou jednu třicetinu dne. A nezkoušejte nesouhlasit. Vy víte, že mám pravdu. Pokud nepatříte mezi tyhle debilní lidi.

Dead before death.

8. dubna 2013 v 21:22 Diary
Představte si tu tenkou čáru oddělující realitu od představ, snů a lží, který jsem si sama řekla. Moje čára se vytrácí. Moje mysl požírá realitu. Automaticky zaháním myšlenku, že to, co se děje, je realita. Pochybuju o tom, ale je pro mě přitom tak snadný uvěřit tomu, že tohle se neděje. Tak, jako jsem si před lety nakecala, že mi je fajn, a nakonec tomu na chvilku věřila, teď věřím tomu, že realita není realitou. Že se mi to zdá. Jsem mrtvá. Jsem? Jo, asi jo. Jako bych sledovala život někoho jinýho. Představte si, že vám někdo zavolá a řekne, že vám shořel dům. Ta myšlenka vás vyděsí natolik, že to ve svojí hlavě popřete, odmítnete tomu uvěřit. Těžko dokážu popsat to, jak mi je. Těžko dokážu říct, proč to píšu. Asi je toho moc. Stává se ze mě blázen? Měla bych chodit do školy. Měla bych se učit, budu to potřebovat do budoucnosti. Budoucnost. V mojí hlavě neexistuje. Upnula jsem se k myšlence, že žádná budoucnost nebude. Stejně jsem mrtvá. Je jen otázka času, kdy budu opravdu úplně mrtvá. Stojím za sklem. Já. A vidím sebe, svůj život, svoje rodiče a přátele. Vidím, jak jsme rozbití. A nemůžu nic udělat. To jediný, co je reálný, je obrovská díra ve mně.
Dřív jsem často mívala různý opakující se sny. Všechny ale byly o tom samém - něco nedokážu. Bezmoc. Cokoliv, o co jsem se v nich pokusila, zkrátka nešlo. Všechno se vzdalovalo, já se nemohla pohnout. Tyhle sny mi připomínají to, co vidím za sklem. Myslíte si, že sny předpovídají budoucnost?

In this dying world.

7. dubna 2013 v 19:50 Diary
Zasranej stereotyp, mám ho ráda. Každej den vstanu, jdu do školy, která mi je u prdele stejně jako všechno ostatní, a pak se snažim co nejrychleji dostat domů, kde sedim nebo ležim a dělám úplný hovno a nebaví mě to stejně, jako mě nebaví všechno ostatní. Úplně nejraději ani nejdu do školy a spím, protože to jsou ty chvíle, kdy ve svym světě neexistuju. Neexistovat je fajn. Za celejch skoro 17 let jsem nepřišla na to, co dělám na tomhle divnym místě, proč tu do prdele jsem a proč jsem z píči spadla rovnou do sraček. Měla jsem asi dělat radost rodičům, nebo co. Aha, nepovedlo se, sorry. Jsem jako nějakej prasklej balonek. Přesně tak prázdná, rozbitá a na hovno. Připadám si jako v posraný nepovedený komedii. Nevim, kdo jsou ty lidi okolo mě, jsou jako nějaká hustá tmavá mlha, nevidíte přes ně, nevíte co jsou zač, děsej vás a chcete od nich utéct, zavřít se do svýho pokoje a nalhávat si, že nejsou skuteční, vy taky nejste skuteční a až usnete, všechno skončí. Pak se zas probudíte a to první, co ucejtíte, je nechuť ke všemu, co existuje, a pak ta samá prázdnota a nakonec to jediný, o čem si jsem jistá, že existuje, je obrovská díra někde ve mně. A přichází další den, další stereotyp a další útěk od všeho, od toho ničeho. Nebaví mě to, a přitom to je to jediný, co mám ráda - nic. This was never my world, you took the angel away, I killed myself to make everybody pay. Může už prostě někdo říct "Apríl" a skončit to? Chci všechny zabít. Chci zabít úplně všechny lidi a nechat si tu 4 svoje mutanty a jednoho kocoura. Nepatřím sem. Jsem ten špatnej člověk na špatnym místě a ve špatnou dobu. Tahle sračka fakt neni nic pro mě. Kdo chce zničit svět? Join me.

Jo, a miluju tuhle písničku.